Pamatujete se na první probdělou noc? Na první rande, pusu, na přátele, kteří vás tehdy obklopovali? Odvážné plány střídají smělé vize a to vše doslova vibruje s vědomím, že vše je možné a před námi. Co frčí je jasné. Svět ležící u nohou. Možnosti jsou nekonečné, stejně jako naše fantazie. A jak je tomu dnes? :-)

SEX, MLÍKO A ROCK & ROLL?

Počkat! Cože? Ano, evidentně to tak je. Tedy alespoň postupem času, jak nám ukazují ti, kteří tam již jsou. Nemám televizi, neposlouchám rádio a noviny, stejně tak časopisy u mne nenajdete. Až na výjimku a tou je sobota dopoledne, kdy trávím čas v sauně. Občas se při této příležitosti na noviny podívám. Dlužno dodat, že před saunou mám v sobě dva kilometry prsou v bazénu, tedy s lehce rozmazaným pohledem korunovaným přihlouple šťastným výrazem přelétnu headline článků a většinou to kopnu pod postel s pocitem, že je všechno v pořádku a v podstatě se nic nemění. V politice, stejně jako v divadle se vyměnilo obsazení, přičemž hra a hlavní zápletka zůstává stejná. Někdo umřel, někdo se narodil. Někdo něco někde zjistil a druhému tím šlápl na kuří oko. Ten komu to nefunguje a je znám, nadává a pomlouvá ty, kterým to funguje a jsou ticho. Ve sportu někdo vyhrál a druhý prohrál. Vědci přišli s důkazem něčeho, co lidi věděli již dávno a nyní to mají potvrzeno, takže asi o tom mohou mluvit veřejně, aniž by byli ve společnosti považováni za blázny. Ale tentokrát jsem objevil něco mimořádného. V nějaké příloze na mne vyskočil článek o Jacku Nicholsonovi. Jak jsem v něm byl informován, je Nicholsonovi 77 let, žije sám, vstává v jednu odpoledne, vypije sklenici mléka, jde na golf a večery tráví osamocen sledováním filmů, ve kterých hrají jeho přátelé? Tedy to mne vážně dostalo. Horor však pokračuje tím, že Jack se veřejně přiznává k faktu, že by chtěl ještě jednou prožít nějaký románek, ale údajně se mu nedaří navázat vztah, jelikož jej prý ženy za jeho bouřlivou minulost odsoudily a nechtějí s ním nic mít?! Snad ještě efektivnější reklamou by mohlo být prohlášení, že ve svých 77 letech zjistil, že je gay. Tak jako tak to dle mého názoru může znamenat dvě věci:

A) Jack má kámoše v novinách, který mu dal dárek k narozeninám, díky kterému se u jeho domu s nápadnicemi dveře netrhnou…
nebo
B) …je to poselství a dar, kterému je nutné věnovat pozornost s ohledem na hormonální změnu uvnitř těl každého z nás!

(K bodu B si dovolím doplnit, že stejně tak mne šokoval Iggy Pop (67), který tvrdí, že svou oblíbenou whisky pije již výhradně a pouze k jídlu.)

Jiří Mikeska, Poslední tanec

Jiří Mikeska, Poslední tanec, 2011, 335 x 414 cm, akryl na plátně

Je mnoho osobností, které jsou synonymem toho, co my lidé nazýváme uměním. Jack je rozhodně jedním z těchto pilířů a přestože je jeho cesta lemována nekonečným množstvím úspěchů, možná právě proto, vytahuje tímto ze svého repertoáru další z es. Ať už je platná varianta A, B nebo jste právě přišli ještě na možné další variace, jedno je jisté. Čas plyne neúprosně a to co má v lidském životě opravdový smysl a je uměním je láska a život samotný. To je zjevně to podstatné sdělení. Pokud se světová charismatická ikona známá svou pověstí bouřliváka plného sexuální energie rozhodne sdělit fóru něco podobného, je nutné tomu věnovat pozornost. A jak všichni již rutinně víme, kam směřuje naše pozornost, tam to roste.

Ivana Hejduková, z cyklu Místa, 2014, kombinovaná technika - Cyklus malých koláží pracuje s detaily starých fotografií. Časoprostorová struktura naznačuje neúprosnost plynutí času.

Ivana Hejduková, z cyklu Místa, 2014, kombinovaná technika – Cyklus malých koláží pracuje s detaily starých fotografií. Časoprostorová struktura naznačuje neúprosnost plynutí času.

JÍDLO, VÍNO A JAZZ!

Každý kdo osobně vyzkoušel jakoukoliv formu půstu jistě potvrdí, že energii kterou získal mohl doslova krájet na kusy. A jsme u toho. ENERGII, KTEROU ZÍSKAL! V zásadě u nás jde opravdu pouze o to jediné. Pokud ji máme, jsme doslova NABITI a toto ústí v pocity plné lásky a obdivu k životu. V čínském tradičním pojetí tuto základní energii světa představuje ČCHI. ČCHI má své ekvivalenty i v jiných myšlenkových systémech, například v japonské KI známé z umění AIKIDO, indické PRÁNĚ nebo například v tibetském TUMMO. Avšak to co je podstatné a kam směrujeme svou pozornost je život samotný. Možná je tedy tím pravým uměním v podstatě jednoduché nastolení rovnováhy ve třech základních ekvivalentech, které jsou pro náš život zcela nepostradatelné. V lásce, jídle a umění. Ve vztazích, tedy lásce, je ukryto vše kolem nás. Rodina, práce, přátelé, záliby, místa, věci, jednoduše vše, co je v sociální interakci. Jídlo zahrnuje nejen potraviny, mezi které patří i výše zmíněné víno, ale také například cigarety, doutníky či další jinak zábavně reagující a mozek povzbuzující substance, zmíněné například již v názvu prvního odstavce tohoto článku. A uměním je vše ostatní, co vytvoří lidská ruka pro potěchu ducha svého a dalších bytostí. Hudbu, divadlo, film, obrazy, fotografie, architekturu nebo třeba sport či vaření. Velmi zobecněně se tedy dá konstatovat, že je to v hrubé kostce vše, co máme naprogramováno odmalička.

Postupně se tedy z romantického vztahu k ženě, matce, krmeni mlékem, dostáváme od kočárku vedeného její rukou na procházce přírodou přes postupný růst až k dospělosti, kde vztah k matce nahradíme láskou k jiné ženě (či muži), přátelům a práci. Mléko vyměníme za víno a jiné alternativní podivnosti, přičemž do sebe ládujeme nezměrné porce progresivní muziky a to v neuvěřitelných hlasitostech, které si svou razancí zadají snad jen s továrnou na výrobu klepaného plechu (někdy). Naši ČCHI pak s mírnou obměnou destruujeme pozvolna celý život. Tedy alespoň někteří z nás. Nevím zdali je to skvělá zpráva, avšak již zmíněná zjištění a zkušenosti nám naznačují, že pokud se tedy dožijeme vysokého věku, postupně, možná většinu destruktivních aktivit ukončíme. Rozhodně, alespoň u některých snížíme jejich hlasitost. A jak jsem se právě dozvěděl od Jacka Nicholsona, vrátíme se zřejmě k tomu, kde jsme začali. Tedy k přírodě, mléku, starým přátelům a hledání lásky. Přes všechny tyto úvahy bych se však rád nyní vrátil k tomu podstatnému o čem je tento článek.

Martin Mainer, STARMAN 2, 1993 - 2003, 120 x 120 cm, kombinovaná technika - z cyklu tří děl, STARMAN 1,2 a 3.

Martin Mainer, STARMAN 2, 1993 – 2003, 120 x 120 cm, kombinovaná technika – z cyklu tří děl, STARMAN 1,2 a 3.
Díla obdržela cenu Jindřicha Chalupeckého v roce 1993

DOKUD TO JDE, ŽIJME!

Jak říkal John Lennon: “nevěř nikomu, komu je přes třicet”. A měl pravdu. Pod nátlakem všeho kolem nás postupně blbneme, odkládáme to co máme rádi na pak a sloužíme. Kariéra, děti, cíle, plány, zodpovědnost, data, data, data. Je to tak v pořádku? Jistě, ano, samozřejmě. Avšak vzpomeňme si na to, jak jsme plni elánu diskutovali nad svým budoucím životem, plánovali, smáli se a objevovali tím svět. Pamatujete si na ty hloupé žerty, první lásky, objevené hudební styly, knihy, nový film? To všechno jsou důležité nuance, ze kterých se utváří naše realita. Něco z čeho se skládá to, čemu říkáme život. A abychom mohli dát za pravdu Lennonovi i přesto, že fyzicky jsme někteří již třicítku překročili dávno, je nutné udržovat svůj mozek ve stavu bdělosti, svěžesti a mladosti. Docílíme toho vcelku jednoduše. Doplníme do svého života přesně to, co jsme po té třicítce tak jednoduše odhodili. Osobně jsem v určitý moment dospěl k závěru, že jsem vlastně již všechny obrazy viděl, všechny filmy shlédl, všechnu hudbu slyšel a tak již vlastně nemá smysl dál v tom objevování pokračovat. Avšak přesně v tento moment se to změnilo a musím říci, že jsem se opravdu hodně zmýlil. Doslova každý den objevuji nové věci a přestože v nich občas najdu základní kameny těch, které již znám, musím konstatovat, že ty nové, jsou velmi dobré. Jen za poslední měsíc jsem měl možnost shlédnout několik zcela mimořádných soukromých sbírek, jejichž hodnota je nesmírná. To co mne však fascinuje, je možnost tyto věci začlenit do světového kontextu tak, aby bylo zcela jasné jak mimořádně umělecky zdatným národem jsme. To podstatné však je začlenit tyto věci do našeho života tak, aby nám sloužily tím, že nám předají energii v sobě zakotvenou.

CO TEDY FRČÍ V UMĚNÍ?

Podle mne je odpověď jednoduchá. Jsou to dobré věci. Jedna z teorií tvrdí, že dobré věci se daly poznat pouze dříve, jelikož existoval určitý stupeň vzdělání u rodin, jejichž aktivity zajišťovaly chod systému a byly motorem společnosti. Toto se týká předválečné éry. Po válce nastoupilo období růstu, díky kterému se postupně smyla kvalitativní úroveň umění a začalo se obchodovat s kvantitou. Dle mého názoru je to podobné jako s těmi filmy, hudbou či dobrou knihou. Jednoduše dobré věci stále vznikají a domnívat se, že tomu tak bylo pouze v jedné éře je stejně bláhové, jako omezovat svůj rozptyl pouze na éru černobílých filmů. Na důkaz svého tvrzení mohu pouze namátkou sáhnout do své paměti a připomenout například právě probíhající výstavu Martina Mainera v Nové galerii na Vinohradech. Osobně jsem i zde našel jedno dílo, které dle mého názoru má zcela jasné atributy mimořádnosti, celistvosti, je vysoce koncepční, má významové prvky a jeho zpracování a pojetí je korunováno zřejmou lehkostí, řekněme samozřejmostí, se kterou bylo “nahozeno”. Pokud rádi objevujete, milujete skvělé věci a navíc vyhledáváte příležitosti k nákupu masterpiece současného umění, zajděte tam a podívejte se na obraz s názvem VĚŽE. Stoupněte si před něj a dejte mu trochu času. Zaměřte se nejprve na celek a nastudujte si koncept. Postupně pak přejděte na detaily. Soustřeďte se na nuance, které jsou jakoby běžné. Pokud budete důslední, objevíte něco, nad čím rozhodně zakroutíte nevěřícně hlavou. Všimněte si, jak se jednotlivé vrstvy překrývají a jak jsou niterně a zcela dokonale propojeny bez jediného zaváhání. Všímejte si striktně realisticky výrazných detailů, které jsou tak zřejmé až z toho mrazí v zádech, zvláště když si uvědomíte jakou techniku autor použil. Postupně svůj zrak opět odtrhněte od detailu a pokuste se s tímto vědomím znovu načíst celou kompozici. Takto podle mne vypadá prvotřídní práce, která rozhodně dozdobí každou kvalitní sbírku a dodá jí šmrnc. Tedy pokud máte velkou zeď či depozit v případě, že sbíráte do zásoby, berte tuto galerii útokem dříve, než vám to vyfoukne někdo jiný. Pokud se nemýlím, tak tento týden tam milá paní galeristka Nina pořádá komentovanou prohlídku k této výstavě. Mrkněte na její stránky a pokud máte čas, určitě tam zajděte.

Rád bych také upozornil na Jiřího Mikesku, který v září vystavoval své práce v příbramské galerii. Sleduji jeho vývoj již delší dobu a pokud se zajímáte o světovou scénu, zcela jistě mi dáte za pravdu, že jeho díla jsou tím, co by s největší pravděpodobností do své galerie začlenil Gagosian. Na první pohled totiž zaujmou svou graciézností. Ovšem toto prvoplánové pozlátko má v sobě mnohem více. Je jakýmsi medem, něčím, co přitáhne náš zájem až k samotné podstatě, kterou je postupné snášení jednotlivých detailních pixelů, jejichž kompletáží je tak docíleno návaznostní souhry ústící v dokonalou spolupráci, harmonii. Ta je totiž zcela důsledně promyšlena a navíc je její zpracování provedeno samozřejmě, jakoby lehce, voňavě, poutavě až výpravně. Je to něco, co může laika na první pohled trochu mást. Osobně mne zasáhlo dílo s názvem Poslední tanec. Všimněte si té dynamiky, exprese, výrazu a smyslu. A nyní to vše zapomeňte a zaměřte se na ten zvláštně milý kompoziční klid, rovnováhu, jež je protknuta citem tak vytříbeným, že při pohledu na dílo musíte dávat pozor, aby se vám v úžasu samovolně neotvírala ústa (pokud se tak stane, což je vysoce pravděpodobné, použijte jednu z horních končetin a manuálně ústa prosím umravněte, totéž platí pro případ, že k tomuto jevu dojde u vašeho doprovodu). Připravuji článek, který věnuji jednotlivým dílům a jejich začlenění do současného světového kontextu. Cílem je vytvoření stručného materiálu, díky kterému budete mít příležitost a možnost pochopit, jak velká díla zde máme a jak úžasné je celé toto faktum zažívat.

Tvorba Ivany Hejdukové je pro mne velkým zázrakem, štěstím a objevem. Je to odkaz, že nejenže vznikají díla nová, inovativní, niterná, zřejmá a významová, ale především, že zde máme tvorbu, jejíž podstata je založena na konstantách. Může to být mytologie, matematika a nebo jako je tomu v případě cyklu Místa, čas. To jak jej vnímáme, jakou pozornost mu věnujeme, to jak rozdílné jsou světy každého z nás a jak mimořádně odlišné mohou být, vede k zamyšlení. Zpracování této látky je pak něčím, co z ní tvoří předmět diskuze. Ta může být niterní a to tak delikátně, že ji mezi sebou vede mysl, duše i tělo. Všimněte si struktury nití a jejich barevnosti. Vnímáte ten řád? Zkroťte na chvilku svou mysl a cíleně se zaměřte na to, jak jsou nitě vedeny, jak jsou formovány, tmeleny. Víte jak toho autor docílil, jaký je význam a proč tomu tak je? Znáte na to odpověď? Pokud ano, sem s ní do komentářů.

Martina Mainera jsem zde již jednou zmínil. Avšak jeho vývojové stupně jsou natolik progresivní, že v nich lze nalézt unikáty, které snad ani není nutné příliš oslavovat. Cyklus tří děl Starman 1, 2 a 3, jsou prostě pecky. Tento hovorový příměr je přesně to, co mne napadá jako zcela první a tedy je rozumné se tomuto výrazu podřídit. Původně byla díla vystavena v roce 1993, kdy také obdržela cenu Jindřicha Chalupeckého. Jak je však pro některé umělce typické, díla zrají. Tato zrála přesně deset let. Po deseti letech autor k dílům přistoupil a domaloval je, čímž vznikla jejich současná podoba. Mimochodem, něco podobného udělal Pavel Roučka u svého obrazu, jež je vystaven v New Yorku. Přistoupil k němu a jelikož tam objevil jednu nedokonalost, rozhodl se jí napravit. A tak zcela intuitivně natáhl ruku, že to “dotvoří”. Pinkerton muzea zírá co za individuum chce poničit vystavené dílo, tasí zbraň a málem byli z Pavla Roučkové dva. Ale zpět k Martinovi. Jedno dílo z trojice Starmanů mi visí v obýváku a mohu zde zcela otevřeně sdělit, že jsem z něho doslova poprděný :-). Pokud chcete vědět proč, stavte se.

Posledním dílem, které jsem si pro vás připravil je skleněná plastika Jaromíra Rybáka s názvem Ryba. Rybák je studnice kreativity a to jej důsledně odděluje od všeho ostatního. Každé jeho dílo je jiné. A to doslova. Není tedy žádným překvapením, že jeho práce jsou zastoupeny v několika světových uměleckých institucích, jejichž prestiž je nezpochybnitelná. Koneckonců nemusíme být velkými odborníky na sklo, abychom dokázali vnímat to co je zřejmé. Extravagantní minimalismus je termín, který bych zvolil já osobně. Je to něco, co mne bere. Stačí to vložit na podstavec, napálit na to světlo a nestačíte se divit té kráse. Sklo je překrásný materiál a pokud se to s ním navíc umí a máte podporu shůry, je to prostě něco. Všimněte si té barevnosti. Modrá na čumáku, dokáže v lomu přecházet z blankytné až do sytě tmavé, přičemž odlesk se třpytí podobně, jako když padá jemný, stříbrně bílý sníh. Žlutá přechází v oranžovou a zlatou, přičemž zelená vede po hřbetě a odděluje tak tělo od hlavy, hřbet od ocasu. Prostě ten chlap umí a pokud jej ještě nemáte ve sbírce, máte kliku. Můžete jej poznávat a máte tedy od teď opět pro co žít :-). A aby toho nebylo málo, připravil jsem si pro vás také něco málo z hudby.

Jaromír Rybák, Ryba, 2010, 68 x 34 x 11 cm, sklo

Jaromír Rybák, Ryba, 2010, 68 x 34 x 11 cm, sklo

CO FRČÍ V HUDBĚ?

To zcela první, co Vám doporučuji z hudební části umění je deska od HOSPITAL MIXTAPE s názvem ETHERWOOD. Avšak dříve než tuto desku vnoříte do CD šachty, zakoupíte na iTunes nebo pokoutně stáhnete z nějakého potemnělého free serveru, je nutno si uvědomit, že to není nic pro začátečníky. Mluvíme zde o zcela mimořádné záležitosti pro pokročilé. Přirovnáno k výtvarné scéně asi takto. Líbí se Ti Lada? Je to kouzelný návrat do malebné vísky v čase a to romanticky pojatém? Úžasné… a rozhodně chválím tvůj vkus. Avšak ruce pryč od Dlouhého! A to doslova. Bedřich Dlouhý je materiál, který vyžaduje koule a to i u tebe, milé děvče! (zatahuji kolt do futrálu, přičemž předtím jsem teatrálně sfoukl dým čpící z hlavně po rychle vypáleném výstřelu).

Etherwood hospital mixtape

Etherwood hospital mixtape

ETHERWOOD je mimořádný počin. Rozhodně to však není prvoplánovka. Je nutné se na něj soustředit, nechat mu čas. Ale pokud tak učiníte, odmění vás tak vznešeným a vysoce dynamickým projevem, že po skončení reprodukce budete zírat s otevřenou papulou a vytřeštěným zrakem na přehrávač s očekáváním pokračování. Navíc je to jedna z mála drum and bass desek, která se dá v pohodě snést při nedělním obědě či večeři, při které si pomlaskáváte nad lehce nahřátém foie gras, konfitovaném stehýnku či jen tak nahozeném chlebu s tlačenkou a cibulí. Zkrátka je to něco, čemu se vyplatí věnovat čas. Avšak jste-li ortodoxním vyznavačem konkrétního stylu, tedy omezujete svůj rozsah na jazz, latino, RnB, soul či klasiku, vezměte nohy na ramena a tento článek přeskočte. Jednoduše jej ignorujte, zapomeňte na něj.

Každopádně pokud se odvážíte a nastražíte uši tomuto počinu, připravte se na jízdu. Lítá to nahoru, dolu, do stran a do neznáma. Jste jako na horské dráze se zavázanýma očima. Žaludek je v napětí co přijde, srdce touží po další injekci. Zkuste to několikrát po sobě a garantuji vám, že máte před sebou něco tak zajímavého, že se doslova budete těšit na to, až si to poslechnete znovu. Ale jak jsem řekl, chce to více času, soustředěnost a odvahu.

Fat Freddy's Drop - The Big BW

Fat Freddy’s Drop – The Big BW

Druhou srandou, která frčí u mne, je deska s názvem DR. BOONDIGGA & THE BIG BW od FAT FREDDY’S DROP. Pokud ji neznáte a máte rádi jazz, reggae, soul či disco, skočte po ní. Ale opět předesílám. Není to nic pro lehké váhy. Změny jsou tak dynamické, že pouze kovaný insider to vcítí do merku kostí hned napoprvé. V jednu chvíli jste v jazzovém klubu a podupáváte si do rytmu při sklence vínka a za chvilku dostanete facku, která vás odvane na klubovou scénu, kde paříte na Redbullu. Kdyby to tím skončilo, fajn, ale ani tady to není zas až tak v klidu. Najednou vzlétnete do baru plného šampónů, kravaťáků a chtivejch holek, kde se pijí koktejly s podivně znějícími názvy, šampaňské a whisky. Jste v soulové opeře, lehkém žánru plném barevných světel, neónů, vůní a rádoby noblesní společnosti. Nenechte se však zmást chvilkovou náladou. Netrvá to věčně. Pokud máte rádi změnu, tak tohle je pro vaše uši to pravé.

Nakonec jsem si nechal desku s názvem PRESENCE od TOKYO PROSE. Umění je dle mého názoru věčné. Proto rozeznat to skvělé od dobrého a dobré od líbivého a prvoplánového je vlastně jednoduché jako facka. Stačí se chvilku soustředit a víte to na první štěk. Srdce vám napoví. To nejlepší poznáte tak, že vás to nenechá. Nutí vás to stále dokola objevovat nové, nepoznané. Vrací vás to a pokud to nějakou dobu nevidíte či neslyšíte, těšíte se na tu chvilku, kdy tomu tak bude. Album PRESENCE je něco, co já osobně řádím mezi masterpiece. Je to komplexní záležitost, jež je natolik vyvážená, citlivá, harmonická a svůdná, že se na ni těšíte stále. A to doslova. Je nutné však zmínit, že zde se jedná o vyváženou klubovou scénu plnou dynamiky, plynoucí energie, vášně a senzitivity.

Tokyo Prose Presence

Tokyo Prose Presence

Jednoduše. Jsou obrazy, na které se dívám týden. Objevuji je měsíc. Ale ty nejlepší miluji okamžitě a jedná se o faktickou lásku. Lásku, která nevyprchá hned po stavu zamilovanosti. Trvá. U hudby to mám podobně. Vložím CD do mechaniky a dokud to snesu, zůstává tam. Dobré věci vydržím nepřetržitě vnímat týden. Velmi dobré věci mi vydrží v šachtě několik týdnů. Ale hvězdy, tak ty zvládám poslouchat tak dlouho, až tím zamořím okolí. Po několika měsících však tak jako tak přijde cut. Ten znamená, že se nasytím a CD pak letí z domu. Přesto však s absolutním respektem. Toto je jedno z těch, které jsem s mírnou přestávkou poslouchal čtyři měsíce. Osobně jsem v něm našel vše, co je v rytmice možné. Pokud jej neznáte a máte rádi drum and bass, zkuste to.

P.S. Stále jej mám doma :-)

P.S.S. Pro milovníky JAZZU, přeci jen… je to sice již letitá klasika, ale těžko u výše zmíněných ikon nezmínit desku, která ve své syrové poloze rozehřeje srdce každého milovníka vína, klidu, pohody a melodicky až láskyplně něžné dekadence. Pokud jste zatím neslyšeli desku s názvem LIVE AT THE MOTION BLUE YOKOHAMA od formace RE:JAZZ, vřele vám ji doporučuji. Tato, dle mého názoru výjimečná kapela tuto desku vytvořila při svém, řekněme, komorním turné po Japonsku. Tedy na desce je sympatická jak tvůrčí energie, tak dokonalá zvuková kvalita, jež je v Japonsku něčím zcela přirozeným. K desce náleží i DVD s dokumentem o cestě po Japonsku.

Live at Motion Blue Yokohama

Live at Motion Blue Yokohama

Německá jazzová Whitney Houston, tak bych nazval zpěvačku, jež zdobí jméno Inga Lühning. Je to přesně ten hlas, jehož klidová poloha hladí a ve vyšších obrátkách nás drtí. Pokud jste měli tu možnost slyšet Whitney, když zpívala pro mariňáky v opeře ve Washingtonu, jistě víte o čem je řeč. Pokud nikoliv, vřele doporučuji shlédnout. Co se desky Yokohama týká, stačí vložit do přehrávače, zavřít oči a jste v Japonsku. Opravdu, ten šmrnc je dán energií lidí, kteří sedí v sále stejně, jako muzikantů a zvučících mistrů. Ten klid, vzájemná pokora a úcta jsou doslova slyšet. Toto dílo je zázrakem vytvořeným nejen kapelou samou.

Závěrem:
Pokud jste zamrzli na televizi, hudbu stádoidně přijímáte z rozhlasu a zdi vašeho domova jsou prázdné nebo ozdobené poličkami s bordelem, je to skvělé. Může to totiž být už jen lepší a proto říkám: změňte to! Žijeme jen jednou a to je teď. Doufám, že vám tento článek pomůže.

Srdečně zdraví, Richard Watzke :-)

Vaše komentáře

komentářů