Stalo se vám, že jste udělali špatný obchod a z té frustrace se vám až chtělo hodit flintu do žita? Dohodli jste se někdy na spolupráci s tím, že se vše řádně uskutečnilo a na konci vás partner připravil o společně upečený koláč? Odvedli jste poctivě svou práci, nedostali jste za ni zaplaceno nebo vás hned vyhodili?

DOBŘE vám tak! Zajímavé slovní spojení, že?

Obecně známá filozofie říká, že vše se děje tak jak má. Obecně známá filozofie říká, že vše se děje přesně v ten správný moment, kdy se to dít má. A obecně známá filozofie také tvrdí, že vše se děje pro naše DOBRO a navíc, podporuje nás to v růstu.

Jak je tedy možné, že se to děje zrovna mě? A proč je to DOBŘE?

Pokud si pokládáte podobné otázky a vibrujete s nimi stejnou energií, použijme vyzkoušený pojem synchronicita od C.G. Junga a projděme si jej společně na konkrétním případě.

Na kterém? Na MÉM!

Má první práce byla UKLÍZEČKA. Uklízel jsem na Kavčích horách v televizi. Chodil jsem se smetákem po té šílené změti chodeb a utíral podlahy. Po pár týdnech jsem dostal stroj a jezdil s ním. Bylo to krásné. Kolem mne herci v kostýmech, herečky bez kostýmů, sklad plný rekvizit (ten jsem měl opravdu rád) a mnoho dalších neobvyklých zážitků. Denně jsem je nasával, a to vždy za mírného šumění motoru uklízecího stroje. Má uklízecí idylka však netrvala příliš dlouho. Dostal jsem padáka. Zřejmě šéfovi vadilo, že jsem se více zajímal o dění v televizi než o její podlahy. Byl jsem z toho smutný. Má uklízecí kariéra se slibně rozvíjela a vidina pravidelné měsíční výplaty, která činila tehdy pro mne astronomických 2100,- korun českých, byla ta tam.

Poněkud sklesle jsem odkráčel na metro. U stánku si koupil inzertní noviny a již druhý den stál na chodníku se svým novým strojem, mrazákem na zmrzlinu Algida. A byl ze mne ZMRZLINÁŘ! Bavilo mne to, zvláště ve dnech, kdy nepršelo nebo bylo teplo.

Mého zjevu a obchodního umu si však zanedlouho všiml jeden podnikavý doktor, který mi nabídl práci v jeho směnárně. Neváhal jsem a během velmi krátké doby se ze mne stal, TÉMĚŘ BANKÉŘ. Měnil jsem bankovky ze všech možných měn do všech možných měn. Radil cizincům kam se podívat, co zažít a jak se tam dostat. Doktor měl však rád Becherovku, se kterou si téměř denně užíval. Jednou večer si na něj počkal jakýsi poberta a odlehčil jeho kapsám o hotovost, která byla motorem, téměř banky, ve které jsem pracoval. Byl jsem opět na dlažbě.

Jak jsem se tak, naplněn smutkem ploužil centrem Prahy, oslovil mne jakýsi pobuda u stánku. Nabídl mi, abych na českém Václavském náměstí prodával ruské matrjošky. Přestože byl leden a venku mrzlo až praštělo, přijal jsem pod tíhou finančního nedostatku tuto práci. Byl to vrchol mé dosavadní obchodní kariéry. Matrjošky šly na dračku a to mi k tomu stačilo znát pouze pár vět, ze kterých ta podstatná byla: how can i help you a this is original hand made. Přišlo mi zábavné, že existuje povolání, kde stačí tak málo k tomu, aby jste vydělávali tak mnoho. Za den na stánku jsem vydělal tolik, co na Kavčích horách se strojem za celý měsíc! Poctivě jsem odříkaval denodenně svou mantru v podobě několika, zpravidla rutinně na sebe navazujících anglických vět a odkládal na stranu svůj poctivě generovaný provizní zisk. Byl jsem MATRJÓŠKÁŘ! Část zisku jsem směnil za teplé oblečení a přesně v momentě, kdy se ze mne stával bohatý a nyní již i teple oděný matrjóškář mne šéf na hodinu vyrazil! V tento moment jsem si však řekl dost!

V inzertních novinách jsem si zaškrtal inzeráty, které nabízely nejvyšší výdělky a vše obvolal. Vybral jsem si pozici finančního ředitele, obchodního ředitele, realitního makléře, vedoucího prodejny elektra a šéfa prodeje počítačů, každou v jiné firmě. Výběrová řízení jsem vyhrál na všechny pozice (což dodnes považuji za vrchol své mladistvé drzosti, jelikož o účetnictví, například, jsem nevěděl věru zhola nic). Přijal jsem pozici makléře. Psal se rok 1994 a ze mě se stal KRAVAŤÁK. Bylo to velmi podobné, jako být Matrjóškář.

Četnost vět byla v podstatě stejná, jen jsem změnil jazyk a místo anglických frází používal ruské. Změnila se i měna. Místo korun českých, jsem dostával zaplaceno v dolarech, převážně amerických. Obchod se skvěle rozrůstal a netrvalo dlouho, všiml si mě jeden z lokálních podnikatelů.

Několikrát jsme zašli na oběd, vyprávěl mi o budoucnosti telekomunikací a poprvé zmínil také slovo marketing. Líbilo se mi, znělo váženě, odborně a dostatečně zahraničně. Kývl jsem na jeho nabídku a nastoupil do jeho firmy. A byl ze mne MARKEŤÁK. O marketingu jsem nevěděl nic a podle toho to také vypadalo. Tentokrát jsem padáka dostal již ve zkušební době.

Odešel jsem a s sebou si vzal dva jeho nejlepší lidi. Prodal své auto a založil své první s.r.o. zaměřené na marketingové poradenství. A byl ze mne PODNIKATEL. První pronajatá kancelář v polosuterénu měla jen bodové osvětlení a koberec. Na koberci ležel telefon a vedle něj Zlaté stránky. Sedl jsem si tedy na zem k telefonu a začal telefonovat dle abecedy od A. U C mne asistentka přepojila na generálního ředitele a ten řekl ať přijedu. Na poradě byly ředitelé odborů včetně asistentů. Líbilo se jim to. Nabídka byla připravena do týdne. Cenově to vycházelo na 360.000, zdálo se mi to málo, tak jsem to navýšil na milion. Řekli, že nám faxem pošlou vyjádření. Půjčili jsme si tedy fax a týden seděli na koberci u telefonu a faxu. V pátek zazvonil telefon, fax zachrochtal a vylezla z něj první strana nabídky, přeškrtnutá velkým písmem, schváleno. A byl ze mne MILIONÁŘ. Bylo to krásné. Koupili jsme počítače, nábytek a také několik knih o marketingu. Jeden den jsme se to učili a druhý radili. A byl ze mne PORADCE. Radil jsem různým pánům, stále výše a výše postaveným. Jen mne to stále méně a méně bavilo. A tak jsem dostal opět padáka.

A byl ze mne ZKRACHOVALÝ PODNIKATEL. Postupně jsem pak byl SPECIALISTA, MANAŽER, PODNIKATEL, ZKRACHOVALÝ PODNIKATEL, MAKLÉŘ, PODNIKATEL, MILIONÁŘ, ZKRACHOVALÝ PODNIKATEL a PORADCE. Celý tento cyklus jsem stihl do roku 2005, kdy jsem zjistil, že díky neustálým růstům a pádům, jsem se i přes svou vrozenou lenost něco naučil a stal se ze mne RICHARD WATZKE.

Dnes, zpětně je evidentní, že vždy bylo DOBŘE, když mne vykopli. Vždy je to k naštvání. Nutí nás to totiž věci opakovat, vracet se k nim a dělat je lépe, s jinými lidmi a v jiných situacích. Překrásná na tom však je skutečnost, že když to pochopíme, objevíme naprosto jiný svět. Otevře se nám obzor s výhledem na mimořádně překrásný prostor, který jsme zanedbávali. Tím prostorem jsme my a náš život.

Proto DĚKUJME za každý kopanec do zadnice, díky kterému máme tu úžasnou příležitost pochopit, že postrčení zezadu, je posun VPŘED. A to je věru DOBŘE!

S radostí a úctou, Richard Watzke

[vc_heading title=“Další články“ type=“h2″ style=“default“ text_transform=“uppercase“ align=“left“ margin_bottom=“20″][vc_posts_carousel category=“24″ columns=“4″ show_meta=“no“ show_excerpt=“no“ excerpt_length=“20″ navigation=“yes“ max_items=“12″ autoplay=“yes“][/vc_posts_carousel]

Vaše komentáře

komentářů