Každý rok si říkám, že tam už nepojedu. A každý rok se mi zasteskne, hodím plavky do auta a střihnu to z Prahy rovnou na Znojmo. První láska nerezaví, což zjevně platí i v tomto případě. A přestože po mnoha letech, mne více než čistota kempu, zajímají více místní umělci, zažívám zde pokaždé triumfální pocit extatického vrcholu.

První pohled na Jadran, je i po těch letech stále doprovázen mrazením po celém těle s pocitem úlevy, který mi říká: Jsi zase doma!

Poprvé jsem vyrazil před mnoha lety a to svým zahraničním, ojetým a pravděpodobně mnohokrát bouraným a opravovaným autem. Krátce po jeho koupi, před cestou, jsem jej zavezl do servisu na kontrolu, aby mi řekli, zdali dojedu. Byl to takový ten servis, který byl v té době téměř na každém rohu.

Dveře jako do stodoly, za nimi montážní jáma a nad ní dvě kolejnice ze železa s roztečí odpovídající šíři pneumatik. Najel jsem tedy na ně a zavolal servisního maníka. Přišoural se tlustý chlápek v montérkách s doutníkem v hubě, otevřel víko motoru, chvíli pod něj civěl a poté si za doprovodu kvákavého smíchu kontrovaného kašlem hlasitě přizval své, podobně stavěné kumpány. Tito odborníci se při pohledu na motor lámali v pase a když své teatrální představení díky nedostatku sil po pár minutách zakončili, kývali hlavou s hystericky roztaženými bulvami nad mým mechanickým majetkem, čímž dávali zcela jednoznačně najevo svůj názor na jeho stav.

Avšak na mou otázku, zdali dojedu, souhlasně sdělili, že ano. A tak jsem jel.

před Znojmem...

před Znojmem kolem páté ráno…

Bylo to velké dobrodružství, zvláště, když jsem musel v Alpách, které jsem se rozhodl zdolat z důvodu šetření mýtného, brzdit cestou dolů. Z vozu se kouřilo tak, že to vypadalo, jako bych vykopal válečnou sekeru a kouřovým signálem svolával spřátelené indiánské kmeny. Musel jsem se vší silou zapřít o volant a tlačit na brzdy tak, abych tu plechovou káru dokázal vůbec zastavit.

Pravdou však je, že jsem nakonec dojel nejen na místo určení, ale i zpět. A tak tomu je vlastně doposud. Přestože jsou dnes letenky natolik dostupné, že je cestování autem mnohdy dražší, podstupuji toto dobrodružství téměř každým rokem rád a dobrovolně. Cesta je cíl a cíl je cesta. Známé heslo, které v tomto případě platí obzvláště.

Cesta do Chorvatska

Na cestě do Chorvatska je krásná jak cesta, tak její cíl. Zejména, sledujete-li její průběh. Tradičně jezdím přes Znojmo. Je to úžasné si připomenout, jak kulturní je naše země, která vítá své milované turisty a domorodce změtí bordelů, slečen a dam, nabízejících svá těla podél silnic. Miluji ta roztomilá zátiší, sestávající se z vietnamských tržnic plných úžasného zboží, laminátových soch a sádrových trpajzlíků. Vždy mi to připomene, jak moc jsme světoví a že svět nám doslova leží u nohou. Tato atmosféra mi každoročně dodá temperamentu a tak s nosem malinko zdviženým nad tou kultivovanou krásou, snad jen trošku polechtám pedál plynu, který mne katapultuje přímo do Rakous. Zde již pravidelně nakupuji.

Jsem letitý zákazník a proto si potrpím výhradně na služby. Toalety a dálniční známka jsou to podstatné, co od této země na mé tradiční pouti očekávám. Prozatím musím říci, že mám s touto, pro mne v létě, víceméně tranzitní zemí dobré zkušenosti. Policie je tady ke mě vždy vlídná, baví se, když ji míjím mnohem vyšší, než povolenou rychlostí a pokud někoho chytnou, tak prozatím vždy toho, kdo tu zlobí víc.

okolí Chorvatské dálnice

okolí Chorvatské dálnice

Proto, když mne okolo Vídně občas dohoní nějaké to Ferrari, Porsche či Maserati, se zájmem vždy pozoruji jejich krátkodobé výkony. Největším srdcařem, prozatím, byl řidič rudého Lamba, který se mnou držel krok celých 25km. Vždy mi ujel za kopec, a to s maximální akcelerací a pořádným lomozem.

Ale pokaždé, když ze svého výkonnostního testu spadl lehce nad běžný průměr, jsem jej během pár kilometrů svým stabilně vytrvalostním tempem dojel. Trošku mne svým výkonem zlobil, ale zanedlouho, když mi poněkolikáté ujížděl jej chytli a byl od něj pokoj. Jak říkám, jsou zde na mne vždy milí. Většinou pokaždé, když opouštím Vídeň se již těším na Slovinsko.

Zde je to jiné. Služby jsou distingované a přesné. Na hranicích stojí borci s dalekohledy a šmírují vracející se turisty, zejména pak jejich čelní skla pokrytá cenným papírem, zvaným dálniční známka. Pokud jej nemáte, nemilosrdně vás odstaví a na místě pokutují. Vím to, leč jsem to zažil. A proto si hned před hranicemi, jejich drahý certifikát na pár kilometrů dálnice okamžitě pořizuji. Beru to tak trochu jako satisfakci za to, že hned od počátku jedu co to dá. Možná je to tak, možná ne, ale prozatím mne ještě nikdo z policistů nezastavil, přestože na to mají dnes již i několik desítek kilometrů (mnohokrát mne napadlo, ze je to snad první země, která má již speedfee zahrnuto v ceně).

Přesto však, je toto vše pouze drobná předehra před tím, na co se vždy těším.

ranní výprava na lov

ranní výprava na lov

Chorvatsko a jeho dálnice, asfaltová placka, jeden z nejdokonalejších rychlostních a veřejných povrchů v Evropě, hladká hedvábná louka vystavěná zde pro naše motorové oře. Nit jejíž konec sahá do louže zvané Jadran. Energie uvolnění, v očekávání toužící po rozvlněných plechových bocích našich vozů a jemných strukturách jejich pneumatik.

Světla se rozjasňují, motory zvyšují své radostné obrátky a dezén naších pneumatik se s milostným laskáním lepí k dokonalému povrchu, jež je konstruován pro jejich optimální využití.

Jsem tady, opět já, dálnice a kdesi v dálce ukrytá, POLICIE!

Chorvatská dálnice

Souboj Býk a Toreador začíná. Pravidla proti Výkonu. Kontrola a Risk. Jen oni a já. Vítěz může být jen jeden. Na tomto místě je nutné sdělit, že jezdím mimo sezónu. Tedy je teplo, jsou volné cesty a Cestninou projíždíte prakticky bez zastávky. Většinou až k Zadaru to jde. Ale jakmile dojedete na toto hájené území, spustí se vlny adrenalinu na plné koule. Máte na výběr. Když vyměknete, ztratíte pěkných pár desítek minut z celkového času. Když to dáte, riskujete soud a konfiskaci auta.

Tak co, jdeme na to? Odpověď je každoročně stejná. Samozřejmě!

mé milované Stanici

mé milované Stanici

Bez pokuty to vyšlo pouze jednou. Vždy si říkám, že je odhalím a tak čumím jen jak to jde, ale oni ty potvory jsou vždycky tak nějak podivně zašití, že je prostě nikdy nevidím… a když je uvidím, je už pozdě. Poprvé, před lety, to bylo nejdrsnější.

Chytli mě ve starém, policejním BMW M3. Předjeli mě, jejich auto se rozsvítilo jako vánoční stromeček a s nápisem FOLLOW ME na zadním okně, mne pozvolna navedlo k prvnímu výjezdu. Tam kolonu zastavili, posadili mě k sobě dozadu a na monitoru pustili film z jejich radaru, který ukazoval 251,7 km v hodině.

A pak přijela odtahovka. Prý, že můj stroj zabaví, dají do dražby, mě zavřou a půjdu před soud. Zároveň mi vysvětlili, že úplatky neberou, přičemž mi předvedli takovou divadelní produkci, že bych je z fleku vzal na jednu ze svých vernisáží a prezentoval jako zlatý hřeb večera! (Škoda jen, že když člověk získá první řadu, je v tom divadle většinou sám).

Nakonec však, světe div se, byli milí… Odvezli mě jen 75 kilometrů zpět, kde si mě převzali místňáci. Dali mi napít, podepsat něco, čemu jsem nerozuměl a pak mě odvezli do banky, kde jsem zaplatil pokutu.  Zjevně to nebyla premiéra, jelikož to tam šlapalo jako hodinky. V bance mě vítali, dali bonbón, vizitku, bankéřka se na mne usmívala a vše bylo krásně dokonalé. Na základě potvrzení o úhradě mi vydali doklady a popřáli hodně štěstí do dalšího závodění. Jednoduše psychologicky dotažené – konec dobrý, všechno dobré.

…a potom nezkuste to znovu!

hotel v Omiši

hotel v Omiši

Chorvatsko můžete milovat už jen z toho důvodu, jak úžasně herecky je nadaná a týmově sehraná jeho státní správa.

Minulý rok, při mé, již téměř tradiční zastávce v hájené oblasti sta kilometrů někde kolem Zadaru, jsem policistům vysvětloval, že by stálo za to, ten poplatek vybírat rovnou na Cestninách nebo přímo na hranici, jako to mají Slovinci. Ušetřilo by to spoustu času a v dobách, kdy na té dálnici jede opravdu jen pár aut, by to mohlo život zpříjemnit nám všem. Asi to ti strážníci ze své pozice neovlivní, ale jakmile to bude vyžadovat více platících zákazníků, dozví se to snad jejich šéf a časem, až bude mít Policie své CUSTOMER CARE, nám vyjde vstříc. Jako více méně stálý zákazník, bych již uvítal i nějaké ty benefity. Znáte to, líná huba…

Pravdou však zůstává, že první výhled na moře mne vždy rozvibruje. Viděl jsem jej nesčetněkrát a vždy mám stejný pocit. Od této chvíle začíná dovolená, klid, radostné užívání, objevování a šťastné bytí. Split je pro mne srdečním městem, které má přesně to, co mou duši přitahuje nejvíce. Směs, pro nás Čechy, zcela mimořádně atraktivní přímořské krásy, spojené ještě navíc s určitou normálností, přirozeností, všedností, možná až nostalgií, se kterou se dokážeme velmi dobře identifikovat. Jeho nedokonalost je vlastně dokonalá.

nit ústící k moři

nit ústící k moři

A to co mne osobně nepřestává fascinovat, je jeho překrásný, stále pulzující, jedinečný a rozmanitý, TRH. Miluji Splitské tržiště, možná z toho důvodu, že mi připomíná, kde jsem začínal. Snažím se zde trávit ráno, abych viděl a hlavně zažil tu nádhernou atmosféru příprav, stavění, improvizace a obchodního snažení se každého jednotlivého pěstitele či prodejce.

Tak jak jsem to dělával já, ve svých deseti, dvanácti letech, když jsem se svým bratrancem, babičkou a dědou jezdíval prodávat produkty vypěstované na našem poli. Na papíru tužkou psaná marketingová hesla, jednoduché reklamní slogany či holé číslice jasně deklarující směnečnou hodnotu, jen tak ložené na popraskaných dřevěných stolech.

Na stolech volně ložené, dnes již historické váhy, závaží, železné pokladny, plastové odměrky, papírové sáčky, tužky a papír. Staré babičky v šátcích, dědečci s fajfkou u nosu jen tak klábosící u přepravek s ovocem. Tetka dirigující své děti hrající si s volně loženým melounem, strýci popíjející své první víno. Štěbetající a poletující ptáci oslavující nový den, atmosféru života, zrození, energie, hudba doslova zvonící očekáváním nového dne.

POS, splitské tržiště

POS, splitské tržiště

Ve vzduchu vonící štiplavé papriky, rajská jablka, listový salát a zemitost hlínou polepených brambor, kterou roznáší čerstvý ranní větřík zdravící nás od moře. Cítíte tu krásu?

To vše je genius loci tohoto místa, ve kterém navíc, žije a tvoří mnoho významných umělců. Umělců, kteří jsou pro nás Čechy obzvláště zajímaví. Zajímaví právě tím, že někteří z nich dokáží přetlumočit současnou atmosféru těchto úžasných okamžiků a přenést ji doslova do našich domovů. To je jistě nesmírně krásné, avšak díky znalosti místního koloritu zároveň komfortní, jelikož nám dodává důvěry a téměř příslibu, že jejich hodnota časem pouze poroste.

V některém z budoucích blogů se k tématu Chorvatského umění vrátím, ale nyní, vám snad posloužím alespoň jedním z mých favoritů. Je jím Oliver Mišura.

Jeho styl, kombinatorika barev, technika, dle mého názoru zcela nezaměnitelný výraz, jasné sdělení a tonáž, mne fascinuje pokaždé, když se na jeho dílo soustředím. Přestože má rád a plně se věnuje realistické malbě, získat si vás mohou i jeho abstrakce. Pro mne jsou srozumitelné tak, že v nich neustále objevuji základy a rozvojové mechanismy nových cest, pramenů a zdrojů čekajících v objevení.

Oliver Mišura, Východ slunce nad Jaderským mořem, olej

Oliver Mišura, Splitské tržiště v pravé poledne, olej na plátně

Avšak jeho realistická malba je tak svižná, přirozená, vitální a sdílná, že vás doslova vtáhne přesně do toho děje, který zažíváte v místě, kde nyní v Chorvatsku stojíte a jste šťastni.

Barevnost je tak fascinující, že vás přitáhne pokaždé, když se k dílu jenom snad přiblížíte. Jednu z jeho prací mám vedle postele v ložnici. Pokaždé, když se na ni podívám, jsem zpět tam, kde to mám rád. Takovým zvláštním způsobem mi připomíná Ladu.

Je to běžné místo, běžná situace, ale je tak neobyčejně zachycena, že si získá vaši pozornost. A pokud máte Chorvatsko opravdu rádi, je to věru skvělá volba.

Koupíš ten med

Koupíš ten med?

Letos jsem se do své oblíbené destinace ještě nedostal. Dá-li Bůh, budu mít trochu volna v září. Pokud to klapne, dám vám vědět, zdali jsem to tentokrát projel, nebo zdali mě ty potvory s rychlou policejní károu zase dopadly!

S pirátským šátkem na hlavě vás zdraví, Richard Watzke.

P.S. Jak jsem již avizoval, na srpnové vernisáži ala Garden Party, která se koná 21.8. ve vile za více než 100 milionů korun, vystavím závodní supersporty. Nyní však dodávám, že nejmladšímu z nich je 64 let! Více najdete ZDE.

P.S.S. Jaký je váš nejlepší čas do Chorvatska a zkušenosti s dálniční policií?

[vc_heading title=“Další články“ type=“h2″ style=“default“ text_transform=“uppercase“ align=“left“ margin_bottom=“20″][vc_posts_carousel category=“24″ columns=“4″ show_meta=“no“ show_excerpt=“no“ excerpt_length=“20″ navigation=“yes“ max_items=“12″ autoplay=“yes“][/vc_posts_carousel]

 

Vaše komentáře

komentářů