Zajímá vás, jak se mi podařilo získat MILION KORUN ZA tři dny? Věříte ve vyšší moc, intuici a jejich vzájemnou spolupráci? Může být i MODLENÍ součástí dnešního marketingu?

Není to tak dlouho, kdy jsem se bavil s Jardou Duškem na téma náhoda. Sdělil jsem mu svůj názor, že dle mne, nic takového není. On mi mou teorii vyvrátil s tím, že je to slovo, které je odvozeno od slova nahodit. Údajně to ZNAMENÁ, že dostáváme NAHOZENO a je na nás, zdali toho využijeme nebo ne. Faktem však je, že jsem mnohokrát ve svém životě nahozeno dostal. Pokud vás zajímá, jak to prospívá BYZNYSU, prosím čtěte.

O své nemovitosti se starám. Zajímám se o to, jak budou sloužit lidem, kteří si je ode mne koupí. Zajímá mne, zdali jsou čisté, jak jsou řešené, z jakých jsou materiálů, zdali v nich straší a pokud ano, tak jak se strašidel zbavit, jací jsou sousedé, okolí a také například konkurence. Vždy je připravím, poprosím o spolupráci a uvedu na trh. Je tomu asi tak tři roky zpět, kdy jsem toto vše provedl u jednoho ze svých oblíbených bytů. Krásný střešní apartmán, zdobil celé jedno patro novostavby na Praze 6 a byl tak připraven přivítat své nové obdivovatele. Pár velmi příjemných lidí se přišlo podívat téměř hned. Povídali jsme si a zjistili, že hledají něco jiného. Až jednou se něco změnilo. Ležím si tak jednou dopoledne u bazénu a odpočívám po svých odplavaných třech kilometrech. Jelikož mám vždy po tomto výkonu poněkud změněné vnímání, neberu si téměř nikdy s sebou telefon. Avšak tentokrát jsem si jej z nějakého mne neznámého důvodu vzal. Ozval se zvuk esemesky. Automaticky jsem sáhl po mobilu a s grifem profesionálního kovboje vyvolal příchozí zprávu. Zírám na její obsah a marně se mu snažím porozumět. CHCI VIDĚT TEN BYT, ZÍTRA V 16 HODIN. JDE TO?

Domníval jsem se, že mám halucinaci a tak jsem telefon odložil. Když jsem se zmátořil, nedalo mi to a zprávu vyvolal ještě jednou. Žádné DOBRÝ DEN, PROSÍM, MŮŽETE či DĚKUJI? Nejprve jsem si říkal, že to nechám být, ale po pár minutách mi to nedalo a odepsal jsem, že to JDE. Telefon neváhal ani minutu a odpověděl ve stejném duchu: DOUFÁM, ŽE MÁTE VEŠKEROU DOKUMENTACI? Začínalo mne to zajímat. Pokropil jsem se studenou vodou a téměř při smyslech hledal ve svém slovníku vhodnou odpověď. Napadlo mne jediné a to bylo: MÁM, PANE.

Domníval jsem se, že to situaci odlehčí a nastolí vhodnou rovnováhu. Mýlil jsem se, neb telefon po chvíli odpověděl: VEMTE JI NA SCHŮZKU A BUĎTE DOCHVILNÝ! Tentokrát jsem na ten příkaz zíral doslova s otevřenou pusou. Jelikož mé EGO, dostalo v tento moment přímý zásah, rozhodl jsem se telefon odložit a dát si ještě padesát bazénů. V extatickém stavu poté, co jsem se téměř utopil, zněla má odpověď, ANO PANE. Byl jsem tak zvědavý co je to za člověka, že jsem nemohl téměř dospat. Druhý den odpoledne jsem pro jistotu do bytu přišel dříve. V 16:00 se ozval zvonek. 

Jelikož dům se zamykal a navíc byl byt dostupný pouze výtahem ovládaným kartou, jel jsem pro generála osobně dolů. Za prosklenými dveřmi stál obtloustlý, asi 175 cm vysoký muž, ve věku kolem čtyřicítky. Byl oblečený ve vytahaném tvídovém saku a černých kalhotách. Vedle něj stálo pohledné, odhadem o deset let mladší děvče, na svůj věk poněkud konzervativně oblečené. Muž mne pozdravil autoritativním pokynutím hlavy a huhlavě se představil tak rychle, že jsem identifikoval z celého jeho přednesu pouze slovo PROFESOR. Aniž by mi podal ruku, minul mne s takovou arogancí, že jsem zůstal stát jako opařený. Avšak rychle jsem se vzpamatoval, otočil a zjistil, že oba dva již na mne čekají ve výtahu. Přistoupil jsem tedy, aktivoval kartou kód a stiskl tlačítko patra. Stáli jsme tři v malém výtahu. Se zájmem jsem si prohlížel tohoto podivného Napoleonka a ve zcela klidném duchu přemýšlel, kde asi tento výkvět slušného chování EXHIBUJE. Nedalo mi to a na mou otázku mi úsečně odpověděl, že NA SOUKROMÉ VYSOKÉ ŠKOLE.

Do bytu nakráčel s takovou sebejistotou, že to vypadalo, jakoby mu už patřil. Hrál jsem však trpělivě jeho part a připojil se. Po výslechu, který se nesl v čím dál méně snesitelném tónu, následoval zcela precizně konstruovaný výčet všech možných nedostatků, jím na místě zjištěných. Hned vzápětí mne však instruoval, že je nutné byt zlevnit. Poté, co mne asi po dvacátéosmé urazil, mi suverénně oznámil, že on kupuje metry, nikoliv předražený vzduch a ať se koukám dohodnout s majitelem na slevě s tím, že následně byt koupí. Poté, co následovalo ticho, se stalo něco úžasného.

Intuitivně jsem věděl, že jej mám vyhodit. Otevřel jsem tedy dveře a zcela klidně, ale zároveň dostatečně autoritativně mu sdělil, VEN! Profesor zjevně něco podobného nečekal a s mnohem menší jistotou, zamumlal něco v tom smyslu, co že si to dovoluji, že byt chce koupit a že to projedná s majitelem. Informoval jsem jej, že já jsem majitel, že mu nic neprodám a zopakoval jsem svůj předchozí příkaz doplněný ještě výraznějším PROSÍM. Profesor se za doprovodu své dámy šoural ke dveřím a o dost méně autoritativním hlasem žádal, ať mu učiním nabídku. Svou prosbu jsem doplnil gestem a z bytu jej vyprovodil.

V klidu jsem byt uklidil, omluvil se mu, vyšel ven a zamkl. Věděl jsem, že na mne pan profesor musí počkat ve výtahu. Provozní schodiště bylo totiž zavřené a výtah fungoval až po vložení karty. Jak jsem se k nim blížil, zcela bez přípravy ze mne vypadlo: „Víte, za posledních dvacet let jsem zažil mnoho, ale to co jste předvedl mne natolik zajímalo, že jsem chtěl vědět, co jste za hulváta. Ani ve snu by mne však nenapadlo, že se takto může chovat vysokoškolský profesor.”. Přiložil jsem kartu a zprovoznil tak výtah. „Pozor pane Watzke, abychom to nemuseli řešit jinak!” odpověděl ne zcela jistým hlasem. Jelikož měl svůj nos někde v oblasti mého krku, mírně jsem sklopil hlavu a zcela klidně mu odvětil, že by mne opravdu velmi zajímalo, jak? A bylo ticho. Než jsem jim otevřel vchodové dveře, poděkoval jsem za návštěvu a dodal: „Pane profesore, děkuji. Pokud na takto nastavenou nabídku reaguje člověk, který je hrubý, sděluje, že kupuje metry a ještě k tomu jediné co hledá jsou smyšlené vady, je to pro mne jasné poselství, že musím zdražit proto, aby mohli přijít ti, kteří si kupují domov.” Profesor na mne pohlédl a štěkl: „Jistě, klidně zdražte, třeba o milion!”

A TAK JSEM JEŠTĚ TÉHOŽ DNE ZDRAŽIL O MILION.

Za tři dny mi zazvonil telefon, volající mne pozdravil, byl milý a přišel na prohlídku. Dohodli jsme se na podmínkách.

A BYT BYL PRODÁN. 

Jsem si téměř jist, že bych bez direktivního zásahu dotyčného pana profesora byt nezdražil. Také si myslím, že pan profesor mohl být vcelku hodný člověk, jen se prostě v podobné situaci nacházel poprvé a proto nevěděl, jak se v ní má chovat. Faktem však zůstává, že mne donutil ovládnout ego, uplavat o padesát bazénů víc a ještě k tomu mi pomohl vydělat za tři dny milion. 

Sledovat náhodu se tedy věru vyplatí i přes to, ze to ze začátku vůbec nemusí vypadat slibně.

Od té doby je modleni součástí mého marketingového mixu a vždy děkuji všem svatým za jejich podporu, jako nyní i vám za váš čas. 

S radostí a úctou, RICHARD WATZKE

P.S.: Máte podobnou zkušenost s NÁHODOU? Podělte se o ní se mnou níže v komentářích.

[vc_heading title=“Další články“ type=“h2″ style=“default“ text_transform=“uppercase“ align=“left“ margin_bottom=“20″][vc_posts_carousel category=“24″ columns=“4″ show_meta=“no“ show_excerpt=“no“ excerpt_length=“20″ navigation=“yes“ max_items=“12″ autoplay=“yes“][/vc_posts_carousel]

Vaše komentáře

komentářů