Kolikrát za život jste slyšeli tuto větu. Něco, co snad každý z nás alespoň jednou vyslovil, případně na to pomyslel. Věta, která má v sobě opravdu mnoho pravdivého. Pojďme se na chvilinku zastavit a zamyslet se, co vlastně znamená. Každý z nás jsme individuální bytost se svými zájmy, zkušenostmi, přáními a představami. Známe se nejlépe ze všech a přesto mnohdy málokdy o sobě skutečně víme to podstatné. Úroveň. Úroveň každého z nás určuje mnoho zajímavých a zcela přirozených detailů.

Detailů, niterností, faktů, že kterých se posléze utváří náš vlastní život. A proč posléze? Posléze proto, že v prvé řadě jej tvoří naše myšlení. Myšlení o sobě sama. Něco, co formuje náš současný a budoucí svět, život kolem nás a okolí, jež to dokazuje. Můžeme lehce nahlédnout do minulosti a to co zde popisuji ověřit mnoha fakty. Myšlení je opravdu to, co nás určuje. Je to přesně toto definitivní slovo, kterým jsme schopni vyjádřit výsledek svého myšlení. Definitivní je zcela současný, založený na myšlení směrované do budoucnosti. Definitivní je současnost, tedy přítomnost, zkrátka to co nyní, teď a tady. V současném světě je to stále dokola a stále více zmiňovaný termín, přítomný okamžik. Jen knih na toto téma bylo v poslední době vydáno, přeloženo či znovuobjeveno nespočet. Pravdu však má každá z nich. Tak jak přemýšlíme, tak se také děje. O čem přemýšlíme, to se nám děje. To jak přemýšlíme o sobě, takoví jsme.

Zkuste se jen tak ráno probudit a říci si, že dnes se budete na celý svět smát, ano? Fajn, ráno mrknete do zrcadla a na svůj rozcuchaný a otlačený obličej uděláte do zrcadla škleb, vytřeštíte oči a zaprskáte. Rozesměje Vás to? Ano, fajn, koneckonců jsme tady proto, abychom se více smáli. Uvědomte si, že život je krásný a jakmile zamknete vchodové dveře od Vašeho domova, každého koho potkáte hezky pozdravte a usmějte se na ně. Cože? Oni vám úsměv opětují? Zvláštní, že? Nu, pokuste se jít dál. Jedete tramvají, autobusem, vlakem? Fajn, tak jakmile kamkoliv vstoupíte, zpříma se podívejte na lidi a pozdravte. Jeden, dva, tři, čtyři lidé zírají, jakoby jste spadl z Marsu? A co ti dva vedle Vás, kteří okamžitě a zcela přirozeně pozdravili na oplátku? Jaký je to pocit? Je to dobré, že? A teď si představte, že přesně tak jednoduše to funguje. Očekávejte, dělejte a ono se to všechno začne měnit. Pojďme však zpátky k již zmíněné úrovni. Pro každého je to něco jiného. Někomu stačí poloprázdný autobus pro cestování, někomu je málo zánovní auto a jiný se bez svého řidiče cítí opravdu nejistý.

Někdo si potrpí na nedělní svíčkovou doma, druhý rád vyjde do restaurace na ragů a třetí si otevře konzervu z Lídlu. Kolikrát jste slyšeli větu: “Já jsem v pohodě, protože mám bohatý vnitřní život!”? Já, mnohokrát. Také Vám na tom něco nesedí? Já osobně jsem to vždy slyšel od lidí, kterých životní úroveň s bohatstvím korespondovala opravdu velmi málo, abych byl však přesný, vlastně nikterak. Skutečně to dává jen velmi zdánlivý smysl. Jako většinový Křesťané, máme tuto informaci velmi přesně popsánu v Bibli. Jak uvnitř, tak vně. Jednoduché.

Pokud máme tedy vnitřní život bohatý, zcela přirozeně se nám jeho bohatství zrcadlí i navenek. A jaký to má hlubší smysl s pojení s naší úrovní. Zjištění podložené zkušenostmi. Záměrně zde totiž nezmiňuji vzdělání. To je totiž prvoplánové pozlátko, kterým je nutno projít, poznat jej a učinit hlubší průzkum. Díky němu získáme nadhled a skutečně niterní prožitek. Úroveň je pak přesně ta škála potřeb, radostí, lásky a realit, ze kterých se náš život skládá. Proto potkáme-li každého člověka, který nás obdaruje tím, že nám sdělí co konkrétně je pod jeho úrovní, dává nám překrásné instrukce o sobě sama a stejně tak o nás. Já osobně si z toho vždy tvořím příběh, na základě kterého si představím, že je touto osobou anděl. A jako anděl mne chrání. Učí lidi mluvit a oni sami o sobě říkají přesně ty věci, které mne upozorňují, s kým mám tu čest. Díky nim si tak tvořím svou vlastní úroveň tím, že jim naslouchám a učím se od nich. Jednoduše řečeno na závěr. Troubící řidič za mnou, mi ze svého úžasného sporťáku značky Lada, nemůže přijít na jméno. A já? Já mohu s nadhledem a ledovým klidem pozorovatele sledovat, jak si do zpětného zrcátka, mým směrem, rozlobeně prská a sám sobě nadává: “Ty č….u!” Nikdo jiný tam totiž není a pokud by se sám občas podíval na sebe v tomto projevu do zrcadla, spatřil by přesně to, o čem mi již víme, že je právě jeho úroveň.

Vaše komentáře

komentářů