Artyčok TV

Začalo to jako každé interview. Zazvonil telefon. Dobrý den, rádi bychom s vámi udělali rozhovor na téma umění, je to prosím možné? Příjemný hlas v telefonu mi poté dále vysvětlil, že jej zajímá můj názor na obor, který mám rád a kterému věnuji velkou část svého pozemského snažení. Potkat se s lidmi, které zajímá to co děláte je vždy příjemné a tak jsem s radostí souhlasil. Dohodli jsme si termín a po několika týdnech se potkali u mne doma.

Mám rád studentské aktivity. Je to snad jedna z nejsympatičtějších disciplín, která existuje. Můžete se totiž nechat unášet proudem nové, dravé, mladé a tak zvláštně mile neprofesionální energie. Na první pohled vidíte ty drobné nepřesnosti, jež vznikají přímo při realizaci, přičemž chtě nechtě musíte obdivovat to zaujetí pro látku jako takovou. A tak mne vůbec nepřekvapilo, že kameraman se choval, jakoby kameru viděl poprvé v životě, režisér byl mírně, tak nějak zvláštně, přesto však mile teatrální, přičemž moderátorka to vše společně se mnou pozorovala s dávkou jistého nadhledu a pochopení.

Artyčok TV

Po několika marných pokusech kterých cílem bylo umístit kameru na stativ jsme si všichni byli jisti, že kameraman má k dispozici jinou kostku, než která je určena pro tento typ kamery. Nabídl jsem se tedy a zapůjčil mu jeden ze svých stativů.

Poté jsme usedli s moderátorkou Terezou, režisérem Markem a společně chvíli diskutovali o podstatě celého snažení, přičemž jsme si ujasnili čeho se téma vlastně týká. Upozornil jsem tyto milé lidi, že jsem značně upovídaný a mám tendenci odbíhat od tématu. Jistě to někteří z vás znáte. Začnete u ryb a skončíte u globálního oteplování. Myšlenkový proud si s vámi pohrává tak legračně, že se ztratíte v běhu myšlenek. Proto je vždy velkou pomocí, když jsou otázky přesně strukturované a jasně ohraničené. Bylo mi sděleno že je to v pořádku, jelikož si v postprodukci s výsledkem pohrají. Tedy fajn říkám, jdeme na to!

Začalo to představením identifikačních proměnných mezi které patří datum narození, věk, vzdělání nebo například hmotnost hlavy a velikost nohou. :-) Některé z nich jsem poctivě sdělil, některé přešel. Po statistickém výčtu jsme pokračovali hlouběji, niterněji, dál do víru informačních sdělení. Když jsme byli s rozhovorem hotovi, začaly se točit otázky. Pokud se totiž točí jednou kamerou, musí se nejprve natočit odpovědi, poté se kamera přestaví a natočí se moderátorka, jež je pokládá. Pochopitelně to lze učinit i naopak. V praxi to vypadá tak, že moderátorka klade otázky směrem kde seděl člověk jemuž byly určeny. Vypadá to legračně jelikož otázky jsou vlastně pokládány do prostoru. Aby se celá scéna odlehčila, moderátorka na konci některých z nich udělala ještě legračnější grimasu. Zasmáli jsme se a poté se dohodli, že až to bude hotové dají mi vědět.

Po několika týdnech mi přišla zpráva že dokument je hotov a byl uveřejněn na internetu. Ani mne moc nepřekvapilo, že mi nedali vědět s autorizací a tak jsem se slovy: “děj se vůle boží” sedl ke computeru, zakousl se a potichu sledoval výsledek našeho společného snažení. Kvalita snímku na první pohled prozrazuje, že mé podezření týkající se kameramana nebylo zřejmě daleko od pravdy. Avšak jaký byl můj šok, když jsem se dostal k času 11 minut 14 vteřin. Moderátorka mi zde pokládá otázku a následně, těsně předtím, než střih překlopí obraz na mne, udělá mým směrem přesně tu legrační grimasu, která mne při natáčení tak nesmírně pobavila!
Artyčok TV
Zůstal jsem na tu scénu civět jako opařený. Dovedete si možná představit ten první šok. Chvíli jsem přemýšlel zdali se mi to nezdá. Opakovaně jsem tedy najel na uvedený čas a zjistil, že nikoliv. Postprodukce jednoduše střihla záběr o pár vteřin později než měla, přičemž výsledkem je scéna, kdy mi moderátorka položí otázku a poté se na mne posměvačně šklebí! Poté co jsem prožil stav podobný infarktu přišla druhá vlna, zlost. Zvedl jsem telefon a volal do televize. Naštěstí mi to nikdo nebral a dal mi tím prostor vše vydýchat. Po několika minutách se mi ulevilo, přičemž jsem si uvědomil, že je to vlastně věru velmi legrační.

Upřímně, čím jsme starší, tím se mi zdá, že máme méně legrace. Všechno je tak vážné, důstojné, odborné, významné a důležité. Vše se musí dělat tak moudře a hluboce, přičemž nakonec je z toho taková nuda, že se na to nedá ani dívat. :-) Proto jsme se nakonec s režisérem dohodli, že tam tu scénu necháme. Rozhodli jsme se proto připravit kampaň, ve které bychom si z celé této situace udělali legraci. Avšak jak to tak už někdy bývá, některé věci naproti jdou a některé ne. Když bylo vše naplánováno zjistili jsme, že formát videa jež tato televize využívá nepodporuje mobilní zařízení. Tedy iPady a mobilní telefony jsou mimo hru. Takže nakonec to dopadlo tak, že se tento legrační střih upravil a vznikl tím vlastně dokument, který měl. :-)

Pokud vás zajímá, najdete jej zde:
http://artycok.tv/lang/cs-cz/27078/kolektori-6-richard-watzkethe-collectors-6-richard-watzke

S úsměvem, Richard Watzke

Vaše komentáře

komentářů