Před pár lety, jsem horlivě hlásal, že investice do umění je zdravé investiční chování. Rozhodl jsem se, že se s vámi pravdivě podělím o své zkušenosti, které jsem za poslední roky získal. Díky Bohu, mám příjmy i z jiných oblastí podnikání, mohu si tedy dovolit být poněkud nad věcí. Prodává se tedy před Vánocemi umění? Prodává se vůbec dnes umění? Jaké? Za kolik? A jak? Odráží původní tvrzení mé, dalších galeristů, obchodníků s uměním, znalců a médií, o prodejích umění věrnou realitu nebo jsou jen zbožným přáním podprahově cíleným potenciálním klientům? Je investice do umění opravdu tak zdravým investičním chováním?

Jsou tomu čtyři roky. Čtyři roky, kdy jsem odpočíval po sklizni a přemítal, jak nejlépe trávit svůj budoucí život. Kde pomáhat? Komu a jak? A jelikož mne celý život baví vnímat krásu tvořenou lidskou rukou, bylo rozhodnuto. Začnu svou energii věnovat také umění. Jako obchodník s nemovitostmi vím, že prázdných domů je spousta. Nu a jejich využití pro výstavu výtvarného umění, během doby jejich prodeje se přeci přímo nabízí? Navíc fakt, že se zavírá jedna galerie za druhou, ukazuje jednoznačně na to, že je čas na změnu. Opravdu je konec krásy a lidé již umění nechtějí? Opravdu galerie končí proto, že to lidi nezajímá? Vážně nám stačí prázdné zdi malované rukou malíře, polepené tapetou či dekorované designérem? A nebo nastala doba vhodná pro inovaci? Rozhodl jsem se to zjistit. Pozvolna se začal měnit můj pohled sběratele, na odlišnou perspektivu, pohled obchodníka. Začal jsem postupovat analyticky. Doplnil jsem svou sbírku knih o zkušenosti sepsané jinými. Oslovil autory, naslouchal galeristům, sledoval trendy a postupy. Jakmile jsem prošel analytickými zjištěními, navrhl jsem strategii a tu postupně rozpracoval do dílčích, akčních plánů. Stanovil cíle, predikoval kalkulacemi jednotlivá vývojová stádia, naplánoval termíny.

umění je investice1

Jakmile byla hrubá kostra hotova, vrhl jsem se na procesy. Ty jsem rozpracoval do obecných metodik a přistoupil k realizačními plánu. Zde jsem dospěl k závěru, že obchod s uměním je vlastně naprosto totožný, jako každý jiný byznys. Postavíte stroj, naplníte jej palivem, marketingem jej vychválíte, přivede lidi a jede se! A tak naplněn entuziasmem a nadšením z nového poslání jsem začal toto dílo realizovat. Začal jsem lišácky, tak říkajíc od lesa. Nejprve jsem na obrazy navrhl a posléze i nechal vyrobit dřevěné boxy. Znáte to. Obal prodává. A pokud si jdete koupit kvalitní hodinky, šperk či byť jen třeba kravatu, je vložena do nádherné dřevěné krabičky, která na první pohled věští, že se jedná o cosi výjimečného. A co vhodnějšího by mělo být obsahem takovéhoto boxu, než nádherná umělecká práce. První prototyp boxu byl překrásný. Ruční práce, kvalitní dřevo, madla ze sloní kůže, vnitřní polstrování. Samotný box vážil tolik, že já sám jej téměř neunesl. Jakmile jsem do něj vložil rámované dílo, byla to práce pro dva. Jeho výrobní cena byla na hranici velmi slušné výtvarné práce. Ale co na tom. Krátce na to jsem vybavil první dům uměním. Navrhl a nechal vyrobit speciální stojany na obrazy, které umožnily instalovat v interiéru díla i bez ničení zdi, objednal a zakoupil osvětlení, nábytek, najal lidi a začal tvořit prodejní systém.

umění je investice2

Jelikož jsem od developerů a obchodníků s nemovitostmi, kteří již dříve zkoušeli pořádat vernisáže ve svých domech určených k prodeji věděl, že první vernisáž funguje vcelku dobře, ale druhá a každá další již mnohem hůře, bylo mi jasné, že vernisáže musí být pokaždé na jiném místě. Celý stroj je tedy nutné postavit tak, aby byl zábavný, přinášel lidem zážitek a hlavně, změnu. A jelikož jsem k celé této zkušenosti přistupoval zodpovědně, vybavil jsem další dva domy. V byznyse se proto používá termín, kontrolní nákup. Je to známá věc. Dříve než se něco postaví ve velkém, ověří se to v menším a pokud to funguje, zvětší se to. Poctivě jsem také přistupoval k výběru děl, jejich popisu a návrhu cen. Vše co najdeme u každé položky nabízené prvním eshopem, který najdete na internetu. Aby stroj fungoval, potřebuje energii. Příjem, výdej, zisk. Poctivá a rozumná kalkulace tak není nic složitějšího, než co zvládne malé dítě, když se naučí počítat. Něco to stojí, něco tím získám, něco stojí opravy a něco na zlepšování. Čtyři hromádky. A tady to začalo být zajímavé.

umění je investice4

Když jdu dnes, například k advokátovi, automaticky počítám, že jeho práce něco stojí. Pokud mi řekne, že VYTVOŘÍ (prosím zapamatujte si toto slovo) smlouvu, sdělí mi také, kolik tomu bude věnovat času a kolik jeho čas stojí. V mnoha případech má tato smlouva přesně danou konstrukci a další specifika. Reálně to však u jednodušších smluv vypadá tak, že konstrukce je dána vzorem a specifika jsou upravována, jsou tedy konkrétní tvorbou. Ještě zajímavější to je, pokud bychom se nad tím zamysleli s ohledem na Autorský zákon. Ta část týkající se specifik je tím, co vzor odlišuje od tvorby. Přesto však není tvorbou pouze změněná část, nýbrž celý, upravený vzor :-). A nyní se vraťme ke slovíčku TVORBA. Stejně, jako jej používá například již zmíněný advokát, používá jej jakýkoliv další autor. Tedy i výtvarník. Také ten může a také používá své vzory ze kterých čerpá. Také on tento vzor upravuje dle specifik a také on se stává autorem díla. Tedy i on má nárok na to, aby obdržel odpovídající cenu za svou TVORBU. Zábavné je porovnat tyto dva světy. Zatímco u advokáta, většina z nás chápe, že není smlouva jako smlouva a bylo by bláhové chtít po advokátovi hradit jeho TVORBU dle toho, kolik se o něm říká, že stojí, na místo toho, kolik nad TVORBOU trávil času, u výtvarníka se to občas stává. Mnohokrát jsem slyšel, že tento autor přeci stojí tolik a tolik, a proto jeho dílo nemůže stát mnohonásobně víc, případně znám ceny tohoto autora. Ať se to však zdá bláznivé jakkoliv, je nutné s termínem průměrná cena autora počítat (alespoň co se lokálního trhu a průměrné autorovi práce týká).

My lidé, zkrátka milujeme systémy. Ačkoliv mnohdy tvrdíme, že je tomu naopak, realitu odráží konkrétní zjištění. Jedním z důkazů, že tomu tak je i v případě umělecké tvorby, jsou televizní seriály. Máme rádi tu návaznost, pocit, že něco funguje, je stabilní, trvalé. Zkrátka, že existuje něco jako je jistota. Něco, na co se můžeme spolehnout. Zvláště v našem konzervativním Česku to platí o to více. Jakmile je něco nové či příliš inovativní, nemáme se čeho chytit, o co se opřít a proto se lekneme a stagnujeme. V seriálech je to kolektivní vědomí, které dává zpětnou vazbu a posiluje důvěru ústící v další pokračování. Tu ovládá fantom zvaný sledovanost, jehož palivem je reklama. Ta tento stroj pak fakticky roztáčí a s vědomím tohoto jsme klidní. Funguje to. Příjemně mne proto překvapila aktivita J&T banky nazvaná ART INDEX. Je to odvážný krok pomoci věnovaný nám, běžným lidem. Sympatické na něm také je, že přiznává jisté nedostatky. Již toto přiznání je jasným krokem k postupnému vylepšení. A stejně jako u advokáta funguje advokátní komora a soud, v případě podobných systémů jistě do těchto rolí dokážeme konkrétní funkcionalitu vhodně začlenit. Nicméně pojďme zpět k již zmíněným čtyřem hromádkám…

umění je investice3

Pokud banka dokáže v projektovém financování stanovit procentuální sazbu, dle které se určují výdaje plánované na podporu prodeje konkrétní nemovitosti, měl by podobný princip fungovat i v případě, že tuto nemovitost prodává makléř. A také funguje. Nevím kolik makléřů takto funguje, ale já osobně odjakživa. Jsou to jednoduchá čísla, čtyři hromádky. Používá-li jej organizace pracující s penězi a riziky, je to jasný impulz deklarující důvěru. Stejný princip proto používám i v umění. Marketing, servis, logistika, POP, POS, obchod, právní zajištění, distribuce, pojištění, atd., atd. Jednoduše výslednou cenu produktu utváří vše, co se na jeho výrobě a prodeji podílí. A je to! Vždyť jakýkoliv obraz či plastika je především výrobkem. Unikátním výrobkem. A to je nutné zohlednit. Poté trh ukáže, zdali povedeným, chtěným či nikoliv. Jako nákupčí jsem tedy vybral výrobky a rozmístil je po domech. Po prvních třech vernisážích byly prodeje slušné. Byly pod hranicí očekávání, přesto se dalo říci, že se jednalo o úspěch. Avšak u některých děl jsem byl přesvědčený, že jsou podhodnocena. Čím více jsem procházel nastavení systému, jež jsem dle vlastních zkušeností navrhl, tím více mne trápilo vědomí, že mnohá z děl mají vyšší hodnotu, než odráží jejich dosavadní cena. A proto jsem dále uvažoval jak zvýšit důvěru v tento konkrétní výrobek tak, aby se ekvivalent hodnota/cena dostal do souladu.

Odpovědí je likvidita. Totiž ve stejném souladu jako hodnota a cena, je důvěra a likvidita. Ono totiž jedna věc je koupit si něco pro radost a potěšení, druhá věc je získat něco, o čem víme, že má hodnotu, protože věříme v její likviditu a to bez ohledu na to, zdali ji chceme v budoucnosti prodat či nikoliv. Likviditu tedy určuje trh a úspěšnost, se kterou na něj výrobek umístíme. Jednoduše. Pokud máme nemovitosti, které mezi sebou jsme schopni porovnat, učiníme tak při stanovení ceny. Stejný princip poté, s největší pravděpodobností použije kupující a je to. Stejně uvažovala jistá skupina studentů na Harvardu. Pokud je tomu tak, třeba i podprahově, musí být tedy možnost, jak zjistit, dle čeho porovnávat a stanovovat konkrétní cenu. Sebrali všechna možná data o prodejích obrazů za posledních několik desítek let. Data postupně vkládali do počítače tak, aby mohli zjistit souvislosti v návaznosti na cenu, tedy, zdali například konkrétní styl, technika, barva či období má přímé souvislosti či podobnosti ústící v něco, co se dá použít jako princip. A víte co zjistili? Nic! Nezjistili prakticky žádné souvislosti, proč jeden červený obraz z konkrétní doby, podobného stylu či techniky stojí milióny a proč obdobný tisíce. Dlužno však dodat, že v těchto dobách nebyly systémy, které by to umožnily. Tato doba však jistě přichází a věřím, že je jen otázkou času, kdy se jednotlivé indexy spojí v jeden účinný celek.

A proto jsem uskutečnil druhou, tentokrát, díky získaným zkušenostem, detailněji propracovanou sérii kontrolních nákupů. Pro rok 2014 ji reprezentovala řada pěti vernisáží. Cílem bylo zjistit, zdali je vhodnější zaměřit se obecněji, tedy na konkrétního autora, či důsledněji na každé konkrétní autorovo dílo. Je nutné si uvědomit, že v přímém prodeji se soustředím na medvědí trh. Býčí trh je výsadou aukce, na které hraje svou nezanedbatelnou roli čas a chtivost hnaná soupeřivostí okolních přihazujících. Tomuto zjištění jsem také přizpůsobil nastavení systému a internetových aplikací, které pečlivě vybraná díla dále prezentují. Lidé tak mají možnost si výstavu projít virtuálně, podívat se na obrazy z filmu, který se o výstavě natočil a také zažít atmosféru, která je citelná z fotogalerie. Jednotlivá díla pak najdou v sekci umění. S autory jsem natočil dokumenty, díky nímž mají lidé možnost získat jakousi představu o tom, kdo vlastně jsou. Všechno jsem seskupil na www.domyjakogalerie.cz. Abych dokázal monitorovat i zájem lidí, kteří internetu neholdují, ke každé vernisáži jsem vydal magazín pojednávající o vystavených autorech, dílech a nemovitosti, ve které jsou prezentovány včetně názoru svého a dalších lidí. Aby to fungovalo co nejlépe, sledoval jsem nejnovější trendy ve světě, které se zaměřují na budování důvěry. Jakmile jsem objevil svět infomarketingu, dnem i nocí jsem přemýšlel, jak tyto principy využít. Funkční celek jsem tak rozpitval na jednotlivé dílčí s cílem postupně je implementovat do systému podporujícího tyto vernisáže. A stalo se něco zvláštního…

Začal jsem prodávat. Navíc však jsem zjistil, že díky těmto systémům jsem schopen analyzovat poptávku a díky ní sledovat, o jaké výrobky je zájem. Navíc systém má výsledky, se kterými jsem nepočítal vůbec. Zvedla se vlna zájmu i o autory samotné. Kurátoři některé z nich navštívili včetně klientů, kteří se na ně obrátili. Ale co je velmi zajímavé, zobchodovala se díla za ceny v řádech násobků průměrné ceny autora :-). Jsou to ta díla, o kterých jsem byl přesvědčen, že jsou ve vývojovém stupni a významu hodnotově výše než cenově, tedy jsou zajímavá nejen krásou, ale také investičně. Dlužno však dodat, že zdaleka všechny systémy ještě funkční nejsou. Úžasné však je toto zjištění samo o sobě, tedy signál, který je určitou nápovědou, že směr je správný. Přesto, je před námi ještě mnoho práce. Sám jsem zvědav co se stane, až nyní připravované systémy na budování a podporu důvěry uvedeme v činnost. Jak říkají lidé ze staré školy: “ukázaná platí” tedy jednoduše řečeno, důležité jsou výsledky, ostatní jsou jen řeči. A tedy, zajímají vás odpovědi na výše položené otázky? Tak tady jsou…

umění je investice5

Odpověď na otázku, zdali je investice do umění zdravým investičním chováním říkám, že ano. Přesto však se prozatím notně nemusí jednat o investici výkonnostní. Navíc její likviditu, prozatím reprezentuje pouze lokální trh. Možná je právě toto tím úžasným. Jak jsem již výše popsal, můj názor je, že se to díky systémům změní. Proto je tak vhodné nacházet díla, která jsou výjimečná. Ono totiž i vyloženě průměrný autor, zpravidla má i několik naprosto famózních děl. U některých, to mohou být třeba jen tři práce. Tři masterpiece za 40 let tvorby. A to je rozhodně skvělé investiční chování. Zde je to pak mnohem jednodušší. Stačí vědět, proč tomu tak je. Další odpovědí je fakt, že před vánoci se prodává umění o něco málo více než je běžné a zájem o umění je čím dále větší. Toto je velmi příjemné zjištění. Možná díky počítačům a zrychlené době se tak lidé rádi vracejí do klidných vod výtvarné scény. A překvapivým je také fakt, že lidé kupují jak dostupné, tak vyloženě drahé kousky. Možná již zjistili, že vystavená díla přeci jen jsou volena důsledně a reprezentují výlučný výběr. Přesto všechno však musím říci, že pokud bych měl, vzhledem k finanční a časové náročnosti spojené s vernisážemi a systémovým vývojem, žít z poslední zmíněné hromádky, prozatím, bych zřejmě nepatrně strádal. Dá-li Bůh, uvidíme, jak tomu bude v dalším roce :-).

Děkuji za váš čas, s úctou, Richard Watzke

Vaše komentáře

komentářů