Umění přítomnosti

Před časem jsem jel z Hradčan dolů do města. Tak jak to zde bývá pravidelně každý pracovní den ráno, tvořily se dlouhé kolony. Někteří řidiči trpělivě čekali až na ně přijde řada. Někteří však prožívali doslova fyzická muka. Fascinující na tom vždy shledávám, že toto neuvěřitelné divadlo se nám naskytne, pakliže se soustředíme na přítomný okamžik, doslova na dosah a to zcela zdarma. Jelikož ze zkušenosti vím, že každý hlavní hrdina čeká na svůj part tak, aby nastoupil v ten správný moment, zbystřil jsem a pozoroval.

Vyplatilo se.

Z proudu protijedoucích aut se vyřítil otlučený Wartburg. Jeho řidič svým vzezřením i oblečením zcela symetricky ladil k době výroby této elegantní dvojtaktové káry. Wartburg přejel dva tramvajové pásy a zasekl se čumákem přesně před mým autem. Dál jej to nepustilo, neboť vedlejší silnice do které měl namířeno byla zcela zatarasena stojícími auty. Zbystřil jsem. Bylo mi jasné, že se schyluje k něčemu velkému. Rychle jsem zapřemýšlel, která skladba by byla vhodná pro momentální scénu a rutinně jsem na svém iPodu vybral klavírní koncert Frédérica Chopina (původně jsem chtěl zvolit něco ve stylu doprovodu grotesek Charlie Chaplina, ale v návalu radosti z očekávání jsem jej nebyl schopen najít). Jen co jsem spustil play na přehrávači a zesílil hlasitost, jakoby mávnutím kouzelného proutku se rozvinul hlavní part.

Řidič Wartburgu v dokonalém historickém kostýmu přede mnou začal brunátnět. Jeho pohled doslova probodával kufr auta před ním až jsem měl pocit, že jej chce hypnotickou silou odtlačit mimo vozovku. Jelikož situace byla z mého pohledu prozatím matová, trpělivě jsem vyčkával co nastane dál. A tak jako tomu bývá v šachu, vždy se objeví možnost, která ukáže prozatím konstantní situaci jako momentální. Ozvalo se pronikavé cinkání tramvajového zvonku. Řidič Wartburgu, nazvěme jej pracovně Hugo, sebou trhl. Evidentně nepočítal s možností, že zablokuje i někoho dalšího než mne.

Se zájmem jsem se uvelebil v sedačce a děkoval Bohu, že jsem získal na toto představení první řadu. Hugo se otočil za sebe, jen co ho jeho sádlem zalitý krk pustil a něco tím směrem štěkl. Otočil se zpět, a něco podobného vyštěkl směrem ke kufru auta vozu stojícího před ním. Zatímco jeho pevně svírající prsty drtily již tak zjevně použitý volant, z druhé strany, tedy od Hradčan, se potichu přiblížila druhá tramvaj. Jemné tramvajové CINK, CINK, přicházející tentokrát z druhé strany vzadu, spustilo doslova úžasné drama. Hugo nadskočil tak, až se mu posunul myslivecký klobouček s pírkem na hlavě do čela. V takto zuřivém postoji, v domnění, že jej znovu častuje připomínkou původní řidič tramvaje se otočil a se šíleným výrazem a geniální gestikulací začal přes svá východoněmecká automobilová skla vysílat do svého uzavřeného éteru změť hluku, jekotu a štěkání. Z mého pohledu to vypadalo neuvěřitelně nádherně, zvláště, když si představíte, že jsem stál v protisvětle a mohl ke svému hudebnímu podkresu vnímat jak dramatický výkon, tak autenticitu spojenou s prskáním slin, vířením letitého prachu ve voze navíc umocněného energií pramenící z bouchání pěstmi do volantu, stropu, sedaček a dveří.

Zatímco si Hugo, z mého pohledu téměř v tichosti, demoloval interiér svého již tak velmi použitého vozu, zaujalo to prvního řidiče tramvaje natolik, že ztratil naprosto zájem o dopravní situaci a naplno se začal soustředit na herecký výkon šíleného myslivce. Auto před Hugem se pohnulo. Hugo šlápl na plyn a vší silou, jen co jich jeho stroj pod kapotou měl se rozjel. Rozjel, aby se po necelém metru zastavil. Auto se tedy vlastně jen s velkým kraválem zhouplo. Zatímco okolí téměř klidně a trpělivě vyčkávalo, Hugo za sklem rozehrával, pro mne a nyní již i řidiče první tramvaje zcela mimořádné divadlo. Pěstmi začal bouchat do palubní desky a volantu. Nadskakoval u toho tak, že se auto doslova houpalo v jeho rytmu. Prskal, soptil, gestikuloval. Toto celé vydržel téměř minutu. Musím říci, že jsem se nenudil ani chvilinku. Jako po každém refrénu následuje melodické zklidnění, i Hugo se vyčerpal. Aniž by se na mne, byť snad jednou podíval, klesl čelem dolů a opřel se o volant. Nastala pauza. Zalovil jsem rychle v síťce u spolujezdce a vytáhl si láhev vody. Když jsem ji otvíral, střetl se můj pohled s pohledem řidiče první tramvaje.

Okamžitě bylo jasné, že máme společný zájem.

Ano, ano, oba jsme niterně cítili, že je nutný potlesk, aby herec mohl pokračovat. S lišáckým výrazem, důrazně a pomalu padajícím prstem směrem ke kniplu ovládajícím tramvaj spustil, stejně jako zvedající se opona, své charakteristické CINK, CINK. Hugo ožil téměř okamžitě. Zlomil své tělo k zádové opěrce a začal svým tělem nekontrolovatelně hýbat dopředu a dozadu, zatímco jako zdroj energie zde sloužily ruce, nyní fungující podobně jako písty. Myslivecký klobouk mu spadl z hlavy a odkryl tak jeho lysý kryt mozkovny. Jelikož se již neotáčel, vysílal na své přední sklo, zevnitř, neuvěřitelný proud tělních tekutin. Zatímco exhiboval se stále se zvyšující intenzitou, nevšiml si, že se za ním provoz uklidnil. Musel jsem odjet. Poslední co jsem si všiml, bylo jak drží v levé ruce páčku blinkru, kterou vyrval ze svého vozu pod volantem. Zatímco jsem odjížděl, divoce s ní šermoval před svým obličejem, podobně, jak to dělají čarodějové v pohádkách. Umění můžeme vidět na každém kroku a za každé situace. Vše co je kolem nás je překrásné divadlo s dokonalou kulisou, herci a situacemi, které můžeme interpretovat podle sebe. Dejte mi vědět, zdali jste zažili něco podobného, cítili jste, že to vnímáte jinak, než je běžné. Těším se na vaše komentáře a názory.

S úctou, Richard Watzke

Vaše komentáře

komentářů